Nerozmýšlel se dlouho. Když před rokem chyběl Chocni trenér brankářů, František Brázdil nejdřív zkoušel někoho sehnat. Ale v rozehrané sezoně se mu nikoho sehnat nepodařilo. „Budu k vám jezdit já,“ oznámil.

O brankáře ve třetí třídě i juniory se tak staral trenér gólmanů, který dřív chtěl chytat extraligu. Vyrostl v Liberci, chytal ve Spartě, ale kvůli zranění kariéru skončil. Začal v Americe trénovat mládež a přes nižší zámořské soutěže se dostal až ke stážím v NHL. Teď se vrátil do profihokeje, ale takhle vzpomíná na práci v Chocni.

Když jsme vás oslovili, jestli byste přijel pracovat s brankáři do Chocně, nebral jste to spíš jako drzost?

„Vůbec ne. Já vím, co pro mě kdysi znamenalo, když jsem napsal do Dallas Stars a oni mi řekli: Jasně, přijeď. Taky tam nikdo nečekal na Frantu z Liberce. Myslím si, že přesně o tomhle by hokej měl být. O sdílení. Hokej už je vymyšlený, jde jen o to, jak reagujeme na jednotlivé situace. Proč bych si měl něco schovávat? Nic z toho, co jsme v Chocni dělali, není moje. Nic jsem nevymyslel. Jen jsme se snažili věci co nejlépe aplikovat a předat je klukům a holkám tak, aby jim pomohly.“

Přišel jste k nám z profihokeje. Co jste u nás našel?

„Upřímně mě překvapilo, jak dobře je klub nastavený. Domácí atmosféra se mi hned líbila a hlavně je strašně cítit, že lidé kolem chtějí pomoct. Když potřebujete střelce na trénink, vezme si táta brusle a jde vám na led vystřelit. Máca (Jan Macák) tomu dává maximum, vzdělává se, jezdí na semináře a stará se o brankáře. Kuba (Knytl) zase přesně ví, kam chce klub směřovat. Má cíl, vizi a hlavně je trpělivý. A právě trpělivost se mi líbila asi nejvíc.“

Proč trpělivost?

„Nikdo nečeká, že výsledek přijde přes noc. Trenéři nejsou profesionálové a práci stejně dávají maximum, ale zároveň vědí, že výchova hráče nebo brankáře je dlouhodobý proces. Je to vidět i na dětech. Měli jsme první trénink třeba v půl čtvrté. Přijel jsem na stadion dvacet minut před začátkem a děti už byly na ledě. Hrály si, střílely, bruslily za pukem. Nikdo je tam nenutil. A tohle podle mě vzniká právě nastavením trenérů.“

Když si budeme fandit, vypadalo to, že vás baví v Chocni pracovat.

„No jasně, mám rád hokej a vy tady taky. (usměje se) Na každém tréninku jsme měli branky, střelce, mohli jsme si připravit všechno, co jsme potřebovali. Když jsme chtěli něco nakreslit na led nebo upravit cvičení, nebyl problém. Ale hlavně jsem měl pocit, že děti mají vytvořený servis k tomu, aby se mohly zlepšovat. A nepůsobilo to na mě tak, že chodí na nějaký kroužek. Bylo vidět, že přicházejí, protože je to baví. Pro mě je v tomhle věku právě tohle nejdůležitější.“

Dokážete uvést příklad?

„Dal bych jich hodně, ale jeden… Měli jsme tam třeba mladou brankářku Emily. Technicky byla na svůj věk velmi dobrá a dvakrát jsem ji vzal i ke starší skupině. Proč? Protože tam prostě chtěla zůstat o hodinu déle a dál bruslit. To je přesně ta nejlepší věc, nikoho nenutíte. Když dítě samo chce zůstat na zimáku déle, máš vyhráno daleko víc, než když v osmi nebo devíti letech řešíš, kolik vyhrálo zápasů.“

Právě výsledky jsou u mládeže věčné téma. Jaký pohled u mladých brankářů vyznáváte vy?

„Jsou dvě cesty. Můžeš udělat všechno proto, aby mužstvo nebo brankář dobře vypadali právě teď, ať září ve čtvrté třídě. Na malém hřišti se například může brankář naučit určité věci, které mu okamžitě pomohou. Jenže pak přejde na velké hřiště a najednou zjistíš, že mu chybí základy. Proto jsme se shodli, že nechceme něco naučit jen proto, aby to za čtrnáct dní vypadalo dobře. Chceme brankářům postavit pevné základy, ze kterých budou těžit později.“

Zkuste být konkrétní. Přijel jste do Chocně, čím jste u nás tedy začal?

„První dva týdny byly hlavně o poznávání. Potřeboval jsem poznat děti, trenéry i prostředí. Zjistit, kde jednotliví brankáři jsou, jak přemýšlejí, jaké mají návyky a co od toho čeká klub. Stejně tak oni potřebovali poznat mě. S Mácou jsme si potom sedli a domluvili se, jakým směrem chceme jít.“

Takže co bylo na začátku?

„Úplné základy. Chtěli jsme, aby si brankáři vytvořili správné návyky a zároveň rozuměli tomu, proč jednotlivé věci dělají. To je pro mě strašně důležité. Sám jsem nesnášel, když mi trenér řekl:

‚Dělej tohle. ‘ Zeptal ses proč. No a odpověď zněla: ‚Protože jsem to řekl.‘ Podle mě je to špatně. Když něčemu nerozumíš, mnohem hůř se ti to učí.“

Dětem tedy všechno vysvětlujete?

„Snažím se. A zároveň musíš poznat povahu dítěte. Jeden kluk je upovídaný a potřebuje trochu jiný přístup. Druhý skoro nemluví, možná vypadá, že ho něco nezajímá, ale pak ho sleduješ v brance a vidíš, že přesně dělá věci, o kterých jste se bavili. Každý je jiný. I proto jsme první týdny věnovali tomu, abychom děti poznali.“

Co jste s brankáři dělali dál?

„Hodně bruslení. Práce na hranách, základní postoj, přenášení váhy, práce těla. Nechtěli jsme z nich udělat brankáře, kteří stojí v krásném postoji a nehýbají se. Hokej takhle nevypadá. Před vámi se pořád pohybují hráči a puk. Brankář musí reagovat. Takže jsme prvních patnáct minut třeba pracovali na určitém pohybu a následně jsme stejnou věc schovali do cvičení se střelbou. Dítě už nemělo pocit, že pořád trénuje stejnou techniku. Najednou tam byl puk, střela, zákrok a bavilo ho to. Jenže podvědomě pořád opakovalo pohyb, který jsme potřebovali.“

Chcete malého gólmana technicky občas svázat?

„Právě že nechci. Tohle pro nás bylo hodně důležité. Nechtěli jsme, aby dítě přemýšlelo stylem: Když nastane tahle situace, musím přesně udělat tenhle pohyb. Dávali jsme jim varianty. Obrazně řečeno jsme jim do kufříku přidávali nástroje, které mohou použít. Někomu vyhovuje jeden pohyb, druhému jiný. Ale nechceme zabít jejich přirozenost.“

Protože nejdůležitější je stejně chytit puk?

„Přesně. Ve finále je úplně jedno, jak krásně brankář vypadá. Nejdůležitější je, aby puk chytil. Dominik Hašek je nejlepší příklad. Kdybychom ho hodnotili jen podle nějakého technického ideálu, možná bychom ho nikdy nikam nevybrali. Jenže on puk prostě chytil. A to je podstata brankářství. Technika má pomoci dostat se do situace, ve které máš větší šanci puk chytit. Nemá z nikoho udělat robota.“

Takže jste i děti nechávali improvizovat?

„Ano. Samozřejmě jsme pracovali s úhly, hloubkou, orientací v prostoru nebo pohybem v brankovišti. Učili jsme je, že při pohybu mají nejdřív pracovat oči a horní část těla, protože v zápase musí pořád sledovat puk. Ale na konci tréninku jsme si třeba udělali soutěž. Brankář vyrazil puk? Tak po něm skoč. Je úplně jedno, jak to uděláš. Prostě ho chyť. Tím jsme chtěli zachovat právě intuici a přirozenost.“

Starší brankáře jste vedl u nás jinak než mladší skupinu?

„Samozřejmě jsme šli víc do detailu. Ale zajímavé bylo, že i u nich jsme se často vraceli k základům. Velkým tématem byla práce na hranách. Někteří byli zvyklí udělat pohyb, zastavit se a potom se znovu rozjíždět. Jenže tím vzniká pohyb navíc a v zápase se dostáváš za hru. Hodně jsme proto řešili, jak pohyb zjednodušit.“

Proč je to tak zásadní?

„Zní to jako příliš malé detaily. Když ale dobře udržíš váhu na odrazové noze, najednou dojedeš při jednom pohybu výrazně dál. Nemusíš dělat další krok. Stejně tak jsme hodně řešili hloubku postavení v brankovišti. Někteří brankáři se například potřebovali dostat z jednoho bodu do druhého, ale místo přímé cesty A–B udělali A–C–B. Přidali pohyb, který vůbec nepotřebovali. A přesně na takových věcech se dá pracovat.“

Viděl jste za několik měsíců v Chocni posun?

„Ano. U mladších i starších. Ale ještě důležitější pro mě bylo, že nad tím začali přemýšlet. Ptali se, zkoušeli věci a chtěli pracovat. To je obrovsky důležité. Když se brankář začne ve své hře cítit lépe, většinou toho víc chytí. Když toho víc chytí, začne ho to ještě víc bavit. A tím se dostáváš do pozitivního kruhu.“

Vracíte se zpátky do profihokeje, začal jste pracovat pro Třebíč. Znamená to, že tím vaše spojení s Chocní končí?

„Doufám, že ne. Když budu někde poblíž a bude to možné, rád se přijedu podívat. Ale určitě chci zůstat v kontaktu s Mácou a podle možností pomoct. Práce u vás mi ale dala celkově víc, než by někdo čekal.“

Jasně, chcete se rozloučit pozitivně. Takové ty fajn PR řeči. Díky!

„Tak to ani náhodou, myslím to vážně. Když nějakou dobu pracuješ s profesionály, musíš si znovu připomenout, jak určitou věc vysvětlit malému dítěti. I pro mě to byla obrovská škola. Máca viděl některé věci výborně. Brankáři vás taky něco naučí, protože každý situaci vnímá trochu jinak. A právě to je podle mě na hokeji krásné. Je to malý rybníček a měli bychom si navzájem pomáhat, bavit se o věcech a předávat zkušenosti.“

Nikdy jste při těch hodinách v autě nenadával, že zase jedete k nám?

„Ani minutu. Bylo to daleko, byly to dlouhé dny, ale jezdil jsem do Chocně rád. Byla pro mě čest, že si na mě vůbec někdo vzpomněl a že jsme to dokázali zrealizovat. Profesně jsem se vrátil k věcem, které jsem delší dobu nedělal. Poznal jsem spoustu skvělých lidí. A hlavně jsem viděl skupinu mladých brankářů a brankářek, o kterých věřím, že když u toho vydrží, ještě o některých uslyšíme. Pro mě to byla krásná zkušenost.“